Zážitek čtvrtý a pátý - Lovoš + Milešovka
Tento zážitek, či spíše dvojzážitek se odehrál o mnoho let později, přesně 28. října 2000. Byl státní svátek, a proto jsme se s tátou rozhodli uskutečnit jednodenní výpravu do Českého středohoří, přesněji na kopce, které nás nejvíc lákaly - Lovoš a Milešovka. Do Lovosic jsme dorazili ráno vlakem. Byl deštivý den a ukrutná mlha. Říkali jsme si, zda bychom se neměli vrátit. Nakonec jsme se rozhodli zůstat a doufat ve změnu, kterou občas říjnové počasí přináší. Od Lovosického nádraží nás pak autobus dovezl do obce Bílinka, jenž je situována na úpatí Lovoše. Za nevlídného počasí jsme vystoupali na Lovoš. Chata byla zavřená, jen rozhledna stále odolávala větru a dešti na vrcholku terasy. Byla také zavřená, přesto jsme zatoužil na ni vylézt. Při troše horolezecké snahy jsem skutečně v pláštěnce stanul na vrcholku rozhledny na Lovoši. Příliš jsem toho z ní ale neviděl. Při sestupu z Lovoše se mlha jako mávnutím kouzelného proutku začala rozplývat. 
Když jsme v obci Opárno nasedali do vlaku, už stoupala z lesů pára. A když jsme dojeli do Chotiměře, vzdálené od Milešovky osm kilometrů, byl fantasticky čistý vzduch. Tak čistý, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Pochopil jsem, že se mi otvírá životní šance - stojím pod vrcholem s nejkrásnějším výhledem v republice - a výhled je úžasný. Proto jsme s tátou "kopli do vrtule" a věřte, nevěřte, nahoře jsme byli za hodinu a půl. Tam nás ale čekalo strašné zklamání, rozhledna byla zavřena. Přesto jsme v posledním zbytku naděje zazvonili na zvonek. Dveře zaskřípaly a otevřel nám postarší meteorolog a ochotně nás pustil na rozhlednu. Ve chvíli, kdy jsem vystoupal na ochoz, jsem prožil jeden z největších zážitku ve svém životě. Přede mnou se otevíral rozhled do neskutečných dálek. Vysílač na Ještědu odrážel světlo až k nám a 70 kilometrů vzdálený Klínovec byl jako na dlani. Ale vrchol všeho přišel až za chvíli. Na jih od nás byl vidět šedý pás nějakého pohoří. Zatajil se mi dech, protože jsem myslel, že jde o Český les. Ale meteorolog mě vyvedl z tohoto omylu. Byla to přes 200 kilometrů vzdálená Šumava! To už mi byla ale taková zima, že mě pan meteorolog dovedl do své pracovny, kde mi uvařil čaj. Zatímco já jsem se 
zahříval černým čajem v meteorologické observatoři, on ještě s tátou prohlížel okolní kopce. Když se vrátili z ochozu, ze srdce jsme meteorologovi poděkovali a plni úžasného nadšení sestoupili z Milešovky a vrátili se domů. Byl to neuvěřitelný den a já chci i touto cestou ještě jednou poděkovat neznámému meteorologovi na Milešovce, který nás pustil na rozhlednu. Vím, že něco takového už nikdy nezažiju. Díky!
